Příspěvek do soutěže (vyhrála jsem až po čase... jistou dávku uvědomění)

Je tomu o kousek víc než rok, co jsem se zúčastnila jedné soutěže a poslala tam následující příspěvek. Je prima, připomenout si své vlastní smýšlení a uvažování před rokem, možná je to jeden z důvodů, proč si lidé (kvanta lidí) píší blog.

Tehdy jsem se s nadšením vrátila do Holandska (kde jsem žila před diagnózou a zásadním zhoršením zdravotního stavu) a pokoušela jsem se žít úplně stejně jako dřív... V tu dobu jsem věřila, že když člověk opravdu něco chce, nějako to vyjde. "Fungovalo" to šest týdnů, než jsem se opět (tentokrát definitivně) vracela do ČR.

Přesně si pamatuju svou odpověď, když se mě Barbara zeptala jak mi je. Řekla jsem jí že dobrý, že je jen dost nepohodlný bejt v mým těle, protože mě furt někde něco bolí. Takový absolutní odcizení od vlastního těla. Chtěla jsem dělat prostě vše jako dřív, jako bych svý tělo k tomu vůbec nepotřebovala. Také se mi vybaví, jak tolik let jsem nesnášela fakt, kolik času člověk stráví nakupováním potravin, vařením, jedením, mytím nádobím... takovej dlouhej proces, opakovanej každej den. Taky skutečnost kolik hodin denně člověk zabije spaním. Tak nějak jsem věděla, že člověk onemocní, když děla ve svým životě, ve vztahu ke svýmu tělu něco špatně, ale vůbec jsem si neuvědomovala, přes veškerý svůj optimismus, jak vlastní tělo v podstatě ignoruju. A přes jasný známky toho, jak to tak nefunguje, jsem tlačila vlak dál.

S návratem do ČR se mi po Holandsku stýskalo... Hodně! Na druhou stranu to však byla úleva. Konečně se zastavit, nesnažit  se  každý den zvládnout nemožné a místo toho se věnovat jen sama sobě, přehodnotit jisté priority a snažit se uvědomit, co bych měla ve svém životě změnit.

Proč se mi chce tak hrozně moc spát? Práci v noci praktikuji při studiu střední školy již druhým rokem, tak jsem přeci trénovaná, něco vydržím. Ale to, že jsem už dvakrát omdlela, vážně není normální. Nechám si udělat krevní testy. Jen tak pro jistotu. Přeci jenom krev mi nikdy nebrali a to mi je dvacet. Sestřička přijde a povídá: “Jestli budete takhle pokračovat, tak se váš zdravotní stav bude jen zhoršovat.“ Jen na ní zírám a nechápu. K tomu se přidá doktor: „Víte, že není normální jíst jen Knäckebroty, že ano?“ Ha konečně jsem v obraze, oni se domnívají, že jsem anorektička. Okey! Nicméně testy jsou v pořádku. Já a moje asi od pohledu podvyživené tělo se můžeme klidit ze scény.
Můj závěrečný školní rok zlehka plyne. Únava na mě padá s jistou pravidelností, svaluji ji však na nedostatek spánku, i když paradoxně během nočních brigád se cítím nejlépe. Proč mi ve škole dává zabrat přejít z třídy do třídy, nemám tušení, ale důvod se vždycky najde, hold jsem už asi znuděná přes míru. Každou středu v sedm ráno tělocvik a pravidelný příval stížností ohledné mé výkonosti, vše svedeno na mou arogantnost. Naštěstí však mnozí z učitelů měli smysl pro humor. Jako když jsem se jednoho ptala, jak je možné, že mám z celé třídy nejvíce mínusů. Odpověď zněla: „To je za to spaní při hodinách. A nějaký jsou za chrápání.“
Následuje letní pracovní pobyt ve Skotsku, zářijové dodělávání maturity, kdy se naštěstí i ti poslední učitelé slitovali, a já se stávám hrdým vlastníkem papíru (taky slyšíte hlas Jaroslava Duška při slově papír?) s nápisem maturitní vysvědčení (škoda jen, že jsem ho doposud uplatnila jen na úřadu práce). Vše plyne v relativním klidu. V ČR jsem se pár měsíců zdržela díky zjištění, že práce v Tescu můžu být i zábava, nicméně brzy je leden 2015 a já odjíždím do Holandska budovat si kariéru jako au pair. Řeknu k tomu jen to, že větší pohodičku jsem mít nemohla. “Práce“ 30 hodin týdně, dcerky skvěle vychované, do teď mě baví pomyšlení, že mne někdo platí za procházku se psem. Brzy se z celého pobytu stává jedna velká party.
Tak proč zrovna v tuto chvíli první ataka? Jednou z rána bolest oka. K mé smůle asi dva týdny trvající. Následně jsem na něj začala hůře vidět, což bylo v podstatě o něco přijatelnější nebo aspoň pohodlnější. Né že bych to úplně ignorovala, doktora jsem navštívila a ke svému překvapení jsem se dozvěděla, že hůře vidím... Vážně? No nakonec jsem to svedla na počasí. Taky že ta zima byla pěkně dlouhá.
Chvíli klidu jsem pak měla. I když mám pocit, že jsem se tlemila u piva, když jsem předklonila hlavu a běhal mi „mráz“ po zádech… a zase a zase… fungovalo to kdykoli.
Následovalo lehké nachlazení, začaly mě brnět prsty, dlaně, nohy, do tří dnů to byly i záda a já letěla kvapem do ČR. Taková ta klasika nekonečného čekaní na neurologii, magnetická rezonance, punkce, asi 16 infúzí v pěti dnech, nějaký ten panický záchvat v průběhu toho všeho, prostě normální běh věcí pro ty, kteří se oficiálně mohou přihlásit do sdružení mladých sklerotiků.
Co mi přišlo zarážející asi nejvíce, je skutečnost, že po propuštění z nemocnice jsem dostala termín do centra za 4 týdny, a až tam mi chtěli sdělit, co to teda vlastně roztroušená skleróza znamená. Nebýt internetu tak nevím lautr nic. Máte nevyléčitelnou nemoc, ale co to obnáší, to vám povíme za čtyři týdny. Kdo si počká, ten se dočká. Mám pocit, že tudle větu pronesli poprvé v nemocničním zařízení.
Nyní jsem na Copaxonu. Kontrolní MR jsem si nechala odložit a denně se mučím podkožními injekcemi. Začátky byly krušné. Čtyř a více hodinové sezení s injekcí v ruce a odhodlávání se k činu byla běžná záležitost. Naštěstí někteří lidé jsou odvážnější a píchali první dva týdny se mnou.
A protože nicnedělání doma mě začalo silně ubíjet, konečně jsem se po dvou měsících v ČR sbalila a vrátila se do Holandska. Všichni mě měli za blázna, prý že to nezvládnu, ať počkám, než se více stabilizuji, že prý si tam ty injekce píchat nebudu. Ale já si je píchám. Možná proto, že cesta byla značně stresující a znovu se adaptování na zdejší podmínky nijak lehké, ono když člověk stráví dva měsíce v posteli a najednou se ocitne ve velkoměstě, kde ho děsí už jen rychlost chůze kolemjdoucích, no sečteno a podtrženo, necítila jsem se úplně blaze, a tak jsem si ty injekce možná do sebe vrážela i s jistým nadšením.
Cestu jsem si nevybrala nejlehčí, ale myslím, že práci zvládám úspěšně, a co může být lepšího, než se udržovat stále v pohybu a nemyslet na to, jak vás bolí záda, a za krkem, a jak vás pobolívá levá ruka a k tomu ještě to brnění v nohách. Jsou tací, kteří mi tu samozřejmě chybí, ale na druhou stranu je bezva, jet si sama za sebe, neočekávat, že mi se vším někdo pomůže, ale nějak se se vším poprat na vlastní pěst.
Ve všem jsem zatím stále nováček. Netuším, co přijde příště, netuším, do jaké míry se můj zdravotní stav ještě zlepší či nezlepší, ale věřím, že se to prostě všechno nějako poddá, vždyť mám své japonské houbičky. Tak či tak je moc fajn, že jsou tu lidé, co se s nadšením pouští do projektů jako Překonej sám sebe a určitě nejsem jediná, kdo to ocení.