Tři hosté
Každý z hostů byl do problému duševního zdraví samozřejmě silně zainteresován. Prvním byla paní psychiatrička s dlouholetou praxí Elena Křivková, peer konzultant Michal Balabán mající osobní zkušenost s duševní nemocí a třetím hostem byla paní Jana Poljaková, jejíž syn se potýká se schizofrenií.
Simona BabčákováVěděla jsem o koho jde díky Comebacku.. Brácha ho zbožňoval, dostal ho na dvd a od té doby to u nás jelo non stop. Což mě vede k otázce: "Proč toho nenatočili víc?" I mě se to totiž líbilo. Nicméně teď si můžu být jistá, že smysl pro humor nemá jen její seriálová postava. Hned na začátku mě "odrovnala" a skvělé nebyly jen její vtipné poznámky, ale mnohdy i jejich podstata, která stála za zamyšlení.
"Rodiče sobě"
Byl nám i představen program Rodiče sobě, který je určený právě rodičům potomků s psychotickým onemocněním, aby lépe porozuměli nemoci, její léčbě a rehabilitaci.
Více informací naleznete na webových stránkách http://sympathea.cz/rodicesobe.
Spolek Péče o duševní zdraví
Působí v Královehradeckém a Pardubickém kraji a pomáhají lidem žít s duševní nemocí. Hlavním účelem je poskytovat podporu v přirozeném prostředí. Snaží se zajistit chráněná pracovní místa, udržet kontakt nemocného s okolím, předcházet krizím a minimalizovat pobyty v institucích a další. Mimo jiné pořádají vzdělávací semináře a již dvacet let osvětovou akci Týden pro duševní zdraví, díky které vlastně byla pořádána i tato přednáška. Já jsem v jednom zařízení, kde pro ně připravovali různé aktivity od vaření až po výuku angličtiny, byla na školní praxi. I když musím říct, že většina z nich stejně byla jen ve společenské místnosti a povídali si s ostatními. Více informací naleznete na webových stránkách http://www.pdz.cz/.
A pokud by jste lidem s duševním onemocněním chtěli pomoci, můžete se i vy stát dobrovolníkem. Více informací na těch stejných webových stránkách zde http://www.pdz.cz/dobrovolnici.html.
Závěrem ode mě
Myslím, že člověk by se měl zajímat i o problémy, které se ho přímo netýkají, ono se třeba jeho nebo jeho blízkých v budoucnu týkat budou, to nikdo neví. Navíc mi přijde, že lidé dokážou být velice netolerantní, když přijde na věci, o kterých moc nebo vůbec nic nevědí, zvláště když na člověku nemocném duševně, nemusí být na první pohled nic patrné.
Měla jsem ve třídě spolužačku, která nějaké zdravotní problémy měla. Upřímně ani nevím jaké. Možná to nevěděl nikdo, možná se to ke mě jen nedostalo, já se nevyptávala. Nicméně měla zvláštní studijní plán, což znamenalo, že nemusela ve škole sedět každičký den okolo sedmi hodin, jako to na středních školách bývá povinností, nýbrž přicházela dýl nebo odcházela dřív, nebo se vůbec nedostavila, prostě jak potřebovala. Asi bych měla ještě zmínit, že jsem já a mý spolužáci studovali obor sociální činnost, tudíž bych určitou tolerantnost předpokládala u každého z nich. Nicméně mnozí tuto spolužačku neměli vůbec rádi. Neustále jsem musela poslouchat nějaké poznámky typu: "No jo už tady zase není. No ta musí být tak hrozně nemocná. To určitě, jen se jí sem nechce chodit. Je fakt hrozná." A todle stále dokola. Hlavou mi běžela otázka: "Co je jim sakra do toho?" Podle mě je úplně jedno jestli nemocná byla, nebo nemocná nebyla, protože kdybych já měla speciální studijní plán a učitelé mi v naprostém klidu tolerovali mé vysoké absence, jen tak by mě tam už nikdo neviděl! Co jsem v jejich projevech viděla byla jen žárlivost, znuděnost (což když oni museli sedm hodin denně sedět v lavici není tak překvapující) a nepřejícnost. A v případě že opravdu nemocná byla, je to opravdu strašně nefér, že si nevědomostí ostatních vysloužila takové množství negativních poznámek a emocí.
Fotky jsem našla na facebookové stránce studijní a vědecké knihovny Hradec Králové.
No comments:
Post a Comment