Robert Fulghum - Už hořela, když jsem si do ní lehal

Kdo by neznal Fulghuma a jeho krátké příběhy ze života. Sám doposud prožil velmi pestrý život, vyzkoušel si mnoho povolání a několikrát objel svět. To vše se samozřejmě promítlo do jeho krátkých úvah a příběhů. Nejznámější jeho kniha je asi hned ta první - Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Já momentálně čtu Už hořela, když jsem si do ní lehal. Dostala mě už svých názvem. Jeho knížky jsou skvělé. Dobře čtivé, občas k zamyšlení a především zábavné.

Opsala jsem vám tu jednu z jeho úvah. Kdyby se to vůbec někomu chtělo číst, tak vám tady pak klidně napíšu ještě jednu - A co vy to vlastně děláte? Ta se mi líbí ještě víc, i když je trochu delší.

ROZVAŽOVAT
Už jste to někdy dělali? Já o tom slově přemýšlím od té doby, kde jsem na něj narazil v příběhu o narození Ježíše. "Maria o tom všem rozvažovala" - tak to stojí v Písmu. Když si uvědomíte, k čemu se to "to vše" vztahuje, není divu, že "rozvažovala". Je to nedospělá dívka, které se právě v zadním stání chléva narodilo dítě a ona má jisté pochybnosti, kdo že je vlastně otcem. Její manžel pořád něco mumlá o daních a o tom, že největší místní hlavoun, nějaký Herodes, se rozhodl pro vraždění novorozeňat. A kdyby to jako náměty k přemýšlení nestačilo, tak navíc ten zmatek, co dělají přiházející astrologové, chovatelé ovcí a andělé, kteří se vždycky zastaví se spoustou otázek, prohlášení a chvalozpěvů. A ještě ke všemu zvířata, která se tam tlačí s ní, hovoří. Moc krav sice hebrejsky nemluví, al právě to se tam dělo. To všechno by člověka přimělo k  pořádnému přemýšlení. Řekl bych, že "rozvažovat" se přesně hodí k tomu, co Maria dělala.
I starý Job se tak nějak podobně napřemýšlel, když tenkrát seděl na té své hromadě popele. A Jonáš. Když dřepěl v zapařené temnotě a čvachtal se ve velrybích žaludečních šťávách a v natrávených hlavonožcích. Tak ti oba museli určitě taky trochu rozvažovat.

A já taky. Rozvažuju. Každý rok, třetí nebo čtvrtý den nového roku. Kdy se nic zvláštního neděje, a proto je to tak zvláštní okamžik. První den, kdy se všechno konečně vrátí do normálních kolejí. Příbuzní odjeli domů. I vánoce už jsou pryč, a ať byly, jaké byly - dobré, špatné nebo nijaké - teď jsou v nenávratnu. Je po Silvestru i Novém roce, a jestli jste to všechno projuchali nebo jste prostě šli spát, teď je to pryč. Nepořádek ze svátků je uklizen, dům je jako ze škatulky a zbytky skončily v popelnici. Je moc brzy zabývat se daněmi, moc brzy pracovat na zahrádce.
Ale není to úplně mrtvé období. Procházka po okolí v neděli odpoledne vám prozradí, že život jde dál. Při pozornějším pohledu zjistíte, že na stromech jsou pupeny dalšího jara a hluboko v záhonech cítí narcisy a krokusy, že se jim v cibulkách něco hýbe. Víte to, protože i vy v kořínkách cítíte nějaký nejasný pohyb. A dny už jsou delší.
Rozvažovat neznamená dumat, trápi se, ba ani meditovat. Znamená to cítit hluboký údiv.

Letos jsem se takhle podivoval na Rozvažovací den odpoledne.
Myslela jsem na dívky, které jsem před dlouhou dobou miloval. Kdepak teď jsou? A jaké jsou? Přišel jsem o hodně? Co by se stalo, kdybych je zkusil najít a zavolat jim? ("Ahoj, to jsem já. Kdo?")
Myslel jsem na všechny ty lidi, kteří to teď netuší, ale kteří tu za rok touhle dobou nebudou moci takhle rozvažovat. Kdyby to teď věděli, pomohlo by jim to nějak? A co všechny ty děti, které tu za rok touhle dobou budou a které právě teď vznikají z touhy rodičů?
Myslela jsem na všechny lidi trpící ve vězeních - zvlášť na ty, kteří tam jsou nevinně. Mají nějakou naději?
A Někdy během Rozvažovacího dne začínám sám se sebou uzavírat tajné pakty. Něco takového nikomu neříkáte, protože zrovna nestojíte o to, aby vás někdo nachytal, jak děláte něco tak hloupého jako novoroční předsevzetí. Necháte si to pro sebe, abyste se neocitli v prekérní situaci a nemuseli pak dělat, co jste řekli, že uděláte. (Jednou jsem vypracoval seznam všeho dobrého, co jsem za uplynulý rok vykonal, a pak jsem to přepsal v podobě předsevzetí a dal tam o rok starší datum. Báječný pocit.)
Při rozvažování jsem si vzpomněl na středoškolské časy. Při návratu do školy první týden po zimních prázdninách jsem si v duchu sliboval, že tento rok budu prospívat líp. A pár dní to opravdu lepší bylo. Nevydrželo mi to napořád - když je člověk mladý, tak ho neustále něco rozptyluje -, ale aspoň pár dní, pár dní slibných možností, jsem měl v ruce důkaz, že opravdu můžu dosáhnout lepších výsledků. Když budu chtít.
A teď uprostřed života sám sobě v myšlenkách, které jsou opatrnější, mlhavější a víc odrážejí zkušenost, skoro podvědomě slibuju totéž. Mohl by se víc snažit. Taky prezident a papež a celé lidstvo. Mohlo bychom se víc snažit.
To mi připomíná příběh, který jsem někde slyšel - o muži, který našel králova koně, ale nevěděl, že to je kůň krále, a nechal si ho, jenže král se to dozvěděl, dal muže zavřít a chtěl ho nechat popravit za to, že ukradl koně. Muž se to snažil vysvětlit a řekl, že svůj trest ochotně přijme, ale jestlipak král ví, že by mohl toho koně naučit mluvit a král by potom byl hrozně důležitý, kdyby měl mluvícího koně a vůbec? A tak si král řekne, že nemá co ztratit, a kývne. Dá mu na to rok. Přátelé toho muže si myslí, že je cvok. Ale muž řekne: kdo ví, co se může stát, král může umřít, já můžu umřít, může být konec světa, král na to může zapomenout. A možná, a možná, že třeba ten kůň se naučí mluvit. je třeba věřit, že se může stát cokoliv. Proto já, když se mě žena zeptala, kde jsem byl, jsem odpověděl: "Ále, mluvil jsem s koněm." Aby měla o čem rozvažovat.