Jak lidem, které jste dlouho neviděli, řící, že vám diagnostikovali nevyléčitelnou nemoc?

Tak jsem se opět zúčastnila koncertu kapely Mastix konaného ku příležitosti Noci divadel v našem místních Klicperově divadle. Hrát jsem je neviděla poprvé, chodím na ně moc ráda. Ty jejich kostýmy, energičnost a výběr písní se mi líbí především. Letos pobavila i Tomicová.

Každopádně jsem tam potkala hned několik lidí, které jsem nějakou dobu už neviděla, což bylo moc príma. Problém spočíval jen v záludnosti jejich otázek. Takovou tu úvodní "jak se máš", to ještě zvládám, nicméně i lidé, se kterými jsme se delší dobu nesetkali, mají většinou povědomí, co se tak zhruba ve vašem životě odehrává, záleží jak moc odkryjete na svém facebookovém profilu. V mém případě téměř každý věděl, že jsem pobývala v zahraničí, sice se jim možná pletla posloupnost destinací, ale ve většině případů věděli, že jsem se vrátila nedávno. Téma je to svým způsobem i atraktivní, takže nemohu být překvapená, že se každý ptá, proč že jsem se tedy nyní vrátila. Z Holandska po půl roce, doba je to dostatečná, ale zůstat jsem tam déle mohla, vždyť lidé jsou tam i rok, i déle než rok, ono jsem se vracet nemusela vlastně vůbec. Tak co se mi teda nelíbilo?

Nabízí se  odpovědět podle pravdy. No jo jenže to nemusí být tak jednoduché. Běžným důvodem by mohl být stesk po domově, ten se však v mém případě nekonal. Kdybych tam byla dobu o něco kratší, dalo by se říct, že jsem to nezvládla, vždyť život v jiné zemi, než kde vás porodili, není až taková brnkačka, aspoň tedy ze začátku ne. Také jsem mohla změnit názor, přestat si myslet, že studium na univerzitě je totálně k ničemu, a mohla jsem se stát opět studentem.

Brala bych tyto důvody s mnohem větším nadšením než ten pravý. Příčina mého předčasného návratu byli zdravotní potíže. Jak maté někomu, koho jste dlouho neviděli, jen tak říct, že vám diagnostikovali "nevyléčitelnou nemoc", a proto trčíte tady? Že ze dne na den se všechno posralo a vy jste se museli vrátit sem? Hmm už jste slyšeli o roztroušené skleróze? A že poté co jste po dvou měsících konečně rozchodili jednu ataku, v okamžiku kdy jste si nebyli ještě ani schopný sami v klidu píchat injekce, ve chvíli kdy jste si zabalili kufr a zjistili, že s ním ani nepohnete, tak jste ho zase vybalili, a prostě odjeli na lehko zpátky. Zpátky do Holandska, kde jste opravdu chtěli být. A že jste po šesti týdnech opět tady v ČR s další atakou? Tentokrát už na dobro, protože vám došlo, že i přes řízení se heslem: "stane se to, co si opravdu přejeme, když něco opravdu chceme a děláme pro to maximum, tak to vyjde", jste zjistili, že to k vaši smůle tak úplně nefunguje.

To asi není tak úplně společensky korektní, todle na někoho vybafnout. Nebo bych jen možná nechtěla stavět nikoho do divný pozice, kdy neví co říct, nebo se cítí provinile, že se vůbec ptal. Takže nakonec ze sebe dostanu jenom nějaké to ehmm.. no.. a reaguji radši na další z nejběžnějších otázek, která je mnohdy spojená i s tím návratem, a která se týká toho, jestli už tady zase pracuju. Na to jen se smíchem odpovídám, že se aklimatizuju.. už dva měsíce.. Proto je to vtipný ne.. Bude to vtipný i za půl roku?

Nečekala jsem, že s tímhle budu mít problém. Přišlo mi, že se tato zprávy šíří rychle. A přeci se v takovým situacích ocitám. V situacích ve kterých radši mlčím, protože bych nemusela mít čas všechno dopovědět a zmínit to nejdůležitější. A tedy to, že na žádné nevyléčitelné nemoci nevěřím. Celé to beru jako upozornění, že něco ve svém životě dělám špatně. Hold jsem jen takový ignorant, že mi museli ochrnout všechny končetiny, aby mi to došlo.