Dneska jsem si s kamarádkou dala víno. Nebylo ho moc, ale propila jsem se do takové té upřímnosti, což pro konverzaci bylo jen přínosem.. Nechci tím naznačit, že bez vína by bývala méně kvalitní, to určitě ne, ale tak nějak jsem se do toho, o čem byla řeč, ponořila víc a nemyslela na deset tisíc dalších věcí okolo.
Všechno bylo moc fajn, pak jsem se rozloučili a já se ocitla sama. Cesta domů stále prima. Začala jsem však myslet na to, jak moc bych si zapálila. Snažím se nekouřit, už několik měsíců. Občas zhřeším, ale snažím se opravdu co nejméně. Nyní jsem však nemyslela na nic jiného. Omámila jsem své tělo vínem natolik, že jsem přestala mít úplnou kontrolu nad svým jednáním a myšlenkami. Samozřejmě jsem si zapálila. Po první cigaretě jsem okamžitě myslela na další. K mému překvapení u jedné jsem zůstala, ale nebylo to lehké.
Doma jsem si dělala večeři. Přemýšlela, co bych ještě vypila. Jak je vlastně fajn, tak popíjet víno či cokoli jiného avšak alkoholického. Jak by vlastně bylo fajn pít takhle každej den. A vůbec se o nic nestarat. Prostě si každej den jen tak popíjet. Vždyť bych vlastně mohla propít všechny zbylí peníze co mám.. A prokouřit samozřejmě. Nahodila jsem se do stavu uvažování, kdy mi bylo všechno naprosto jedno, nezáleželo mi na ničem a říkala si, že být takhle lhostejná ke všemu, by nebylo úplně k zahození, všechno by bylo tak jednoduchý.
Poslední dobou se každý den snažím hledat na světě něco pozitivního, každý den si svým způsobem užít, dělat co mě baví, jen tak se procházím po lese se psama, čtu si, sházím se s přáteli nad kafem, snažím se nenechat se rozptylovat nějakými starostmi, každý den si zacvičím, něco dobrého uvařím. Dokonce jsem si říkala, jak mi to jde. Jak mě to baví. A pak si dám trochu vína a je nasnadě, že přeze všechno stále jedu v zajetých kolejích.
Prožila jsem rok, kdy v mý hlavě bylo spousta černých myšlenek, kdy jsme se klidně několikrát týdně opíjeli. Celý noci tancovali, pili, "bavili se" a potkávali další lidí, co pili a bavili se. Po takovémto roce jsem začala pracovat. Po nocích během studia na střední škole. Na brigádu, do školy, spát, do školy, na brigádu, do školy, spát. Ta práce mě bavila a dost. Ale bylo to náročný a stresující. Vyčerpalo mě to, seděla jsem ve škole, půl hodiny jsem spala v autobuse, a teď jsem seděla v tý škole a ani neměla sílu myslet.. A co když to bylo to, co jsem vyhledávala. Nemuset myslet.
Fakt jsem se domnívala, že jsem na dobré cestě, a přitom stačí jeden večer, abych si uvědomila, že v hloubi jsem stále stejně sebedestruktivní, že vím, jak lehký by bylo všechno vzdát, na všechno se vykašlat, a že mě to v podstatě láká. Tak jak pak nemám mít autoimunitní nemoc. Nemoc která ničí vaše vlastní tělo. Nezbývá mi, než hledat štěstí dál. Zkoušet žít život, se kterým budu spokojená, ve kterém budu spokojená sama se sebou. Ono omámit pravidelně mysl alkoholem, cigaretami či dalším je hrozně jednoduchý, vzdát všechno je hrozně jednoduchý. Ale já to zabalit všechno ještě nechci, aspoň teda doufám..
Pozitivum na závěr. Během toho vykuřování jsem dostala velkou chuť na brokolici, tak jsem šla do zdejší nově otevřené Billy, že si jí teda koupím. Jenže jsem jí nikde v oddělení zeleniny neviděla, tak se ptám paní, jestli jsem slepá, nebo tam fakt žádnou brokolici nemaj, a ona mi povídá, že slepá nejsem.. Tak jsem nakonec odcházela spokojená, i bez tý brokolice.
No comments:
Post a Comment