Time is ticking... all the time

Nemalé časové rozestupy mezi mnou publikovanými články mi jen připomínají, jak čas rychle běží. Člověk rád odkládá některé věci na další den (znovu a znovu), když si posléze uvědomí, že si danou věc mohl rovnou naplánovat napřesrok. Osobně jsem byla v dobách svého studia, s tím jak věci rychle plynou, velmi spokojena. Jak bych jinak zvládla 15 let svého života obětovat tvrdé práci ve škole. Patnáct možná zní, jako bych se přepočítala, nebo jsem tak stará a povinnou školní docházku jsem měli kratší, i když i tak by mi rok přebýval, a není to ani mou nadprůměrnou inteligencí, to právě že naopak, dostudovat střední školu mi trvalo šest let... Proč se nemučit o trošku déle.

Tak či tak jsem se dopracovala do fáze svého života, kdy některé společenské nátlaky polevily (bez maturity nejsi nikdo!) a mé rozhodování, jak naložím s dnešním dnem, je znatelně svobodnější a tudíž i zábavnější. A znáte to, když se člověk dobře baví... No i čas běží rychleji. Když jsem měla dvacáté třetí narozeniny, uvědomila jsem si, jak jsem doposud všem tvrdila, že mi je dvacet jedna... Teď už jsem vůči svému věku pozornější a moc dobře vím, že mi je dvacet tři a půl a když pár věcí přeskočím, za chvíli mi bude dvacet pět. Žít aspoň čtvrt století... almost checked ✓!

Pointou pro mě zůstává, že slova: "žij každý den jako by to byl ten poslední", narůstají na významu, protože i kdyby to den poslední nebyl, i tak už jich moc nezbývá. A tak pokaždé když na mě padne splín, co nejrychleji si uvědomím, že není možno ztrácet čas, snažím se přepnout na pozitivní stav mysli, a uskutečnit některé ze svých plánů, které jsem včera odsunula na dnešek, nebo to co jsem si prozíravě naplánovala už před rokem.

 

Z jedné hezké procházky :).